4. 3. – 30. 6. | Technické muzeum v Brně, Purkyňova 105
Vstup na výstavu je v rámci běžného vstupu a otevírací doby Technického muzea v Brně
Výstava fotografií 312. a 311. peruť v protisvětle Ladislava Sitenského, uvedená v Technickém muzeu v Brně od 4. března do 30. června 2026, představuje jedinečný výběr válečných fotografií Ladislava Sitenského (1919–2009), významného českého fotografa a přímého účastníka československého zahraničního odboje za druhé světové války. Výjimečnost této kolekce spočívá nejen v historické hodnotě snímků zachycujících příslušníky 312. stíhací a 311. bombardovací perutě RAF, ale také v jejich osobitém vizuálním pojetí – Sitenský na nich pracoval s protisvětlem, které jeho fotografie posouvá od pouhého dokumentu k silné výpovědi o napětí, odhodlání, nejistotě i naději. Siluety postav, kontrast světla a stínu a potlačení detailu zde svým výtvarným pojetím nechávají vyznít lidský rozměr války a vnitřní prožívání jejích aktérů. Dramaturgii a koncept výstavy připravila Sitenského vnučka Adéla Kándlová, která propojuje autorův jedinečný fotografický pohled s osobním i historickým kontextem jeho díla.
Výstava se koná díky spolupráci Masarykovy univerzity, Technického muzea v Brně a rodiny Ladislava Sitenského, zastoupené jeho vnučkou Adélou Kándlovou.
Úvodní text výstavy
V roce 1933 dostal třináctiletý Ladislav Sitenský od svého tatínka malý sklopný fotoaparát Baldax a radu, že při sluníčku má dávat stovku na 11. To byl jeho základ, ze kterého pak vlastně celý život vycházel. Od prvních záběrů ho fascinovalo protisvětlo. Za dva roky už fotografoval přímo do sluníčka. U nás do té doby nevídaná troufalost.
Když vypukla druhá světová válka byl na stáži ve Francii. Okamžitě se rozhodl vstoupit do právě vznikající Československé zahraniční armády. Před nástupem do výcvikového tábora si ještě za poslední peníze koupil u vetešníka starý sklopný foťáček a jednoduchý filmovací aparát. Brzy se mu podařilo získat i povolení k fotografování. Nebyl však oficiálním fotografem, ale obyčejným příslušníkem armády, který při plnění svých povinností také fotografoval. Občas dokonce i přes zákaz.
Snímky pořizoval primitivními starými aparáty s nekvalitní optikou. Expozimetr ani jakoukoli výměnnou optiku neměl. Filmy byly málokdy k dostání a nepříliš citlivé. Vyvolával je, jak se dalo. Zvětšoval tak, že na tyč upevnil měchový aparát, který zrovna vlastnil, a nad něj umístil krabici se žárovkou.
Přestože se jedná o snímky pořízené během války, nezobrazují žádné hrůzy ani zoufalství. Sitenský nechtěl svými fotografiemi šokovat, ale zachytit život, ukázat krásu nejobyčejnější chvíle v těžkých časech. Nejraději v protisvětle. Z jeho fotografií vyzařuje laskavost, poetika a oslava života. Jeho snímky nejsou jen dokumentární výpovědí, ale i výtvarně pojaté. Zobrazují nadýchané mraky, třpyt ranní rosy na spitfiru připraveném ke startu, úsměvy pilotů, bohužel někdy i ten poslední.
